close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

[0.4] Nikdy neříkej navždy.

11. prosince 2011 v 17:13 | *Lella_Zee* |  Few Lines
Nikdy neříkej Navždy.

Myslela jsem, že to bude povídka jako každá jiná. Psala jsem, a teprv pak jsem si uvědomila, že do ní vkládám víc než slova. Vložila jsem do ní kousek sebe, kousek mého Já. Myšlenky i pocity, které mi nejsou cizí. Doufám, že se vám bude líbit :]*
*Lella_Zee*.

"Ahoj. To už seš doma?"
"Jo." Zavrčela a odebrala se do pokoje.
"Počkej, to mi ani neřekneš, jak bylo?"
"Ne."
"Proč se tak chováš? Můžeš mě prosím tě, alespoň poslouchat, když s tebou mluvím?"
"Ne." Nevrle odpověděla a zabouchla za sebou dveře. Už nemohla vidět, jakou bolest mámě způsobuje. Nikdo ji nezajímá a nechce, aby se někdo zajímal o ni. Nechala sklouznout školní tašku na zem, doprostřed pokoje a vůbec ji neřešila. Na útulnosti pokoje by to stejně nepřidalo. Skrz zatažené žaluzie do pokoje jen místy prosvitaly sluneční paprsky, na zemi se válely kupy tmavého oblečení. Zdi kolem dokola olepeny plakáty. Starý nábytek se spoustou škrábanců. Postel zaházená dalším oblečením, začernalý polštář, na kterém bylo vidět každé místo, kde se do povlečení vpily slzy.


Poodešla k nočnímu stolku. Pod kupou časopisů a nenalepených plakátů našla rádio. Zmáčkla knoflík a z bedýnek se ozvala se hudba, kterou její rodiče tolik nesnášeli. Svalila se na postel a poslouchala hlasité dunění bicích, kytarové sólo, někdy zpěv, jindy zvuk podobný řinčení řetězů. Dívala se nad sebe, na zeď ověšenou pavučinou. Na prasklou žárovku, kterou nechtěla vyměnit. Zavřela oči a snažila se usnout. Hned na to je znova otevřela, jako by se ji za tu chvilku zdála noční můra. Zhluboka se nadechla a pomalu je znovu zavřela. Chtěla spát a už nikdy se nevzbudit. Nechat si zdát věčný sen o ničem. Místo toho se jí před očima znovu zjevily ty smějící se oči. Sladký úsměv. Neslyšela hudbu, místo toho se jí ušima rozezníval ten známý hlas. Stejná slova. Se vztekem z bolesti vstala z postele. Kopla do školní tašky, až vrazila do zdi. Chodila sem a tam, kopala do všeho, co našla. Po chvíli, kdy už nemohla, snesla se na zem, opřela zády o postel a snažila se uklidnit. Dívala se před sebe, když ji do očí vrazilo prudké světlo. Zamžourala očima. Tenký slunečný louč prorazil žaluzie a svítil jí přímo do tváře. Vstala, aby ještě víc zatáhla. Stoupla si k oknu a odklonila hlavu, aby jí světlo nebodalo. Najednou se dívala na psací stůl. Na tužky a propisky na něm rozházené, další kupy papírů, zbytky knížek, které roztrhala v návalu vzteku a tam, tam na konci stolu se rýsovalo cosi, co i přes značnou vrstvu prachu zářilo starorůžovou barvou v tomto jinak mrtvém pokoji. Ruku nataženou k žaluziím stáhla zpět k tělu, sevřela v pěst a pak znovu uvolnila. Odsunula zmačkané papíry a vzala do rukou to něco, co se jevilo jako knížka. Prsty pohladila jemný povrch, poté nalistovala první stranu. Vůně z parfémem navoněných stránek ji vrazila do nosu a na chvíli znova cítila to, co kdysi. Z první stránky na ni dýchl starý pocit štěstí. Prsty jezdila mezi řádky, jakoby to ani nemusela číst. Listovala svým vlastním deníkem. Na chvíli se odtrhla od zakulaceného písma, od srdíček místo teček a pohlédla na místo na stole, kde ho našla. Položila deník na stranu a třesoucí se ruku znovu natáhla. Objevila cosi, co kdysi bývalo součástí jejího srdce. Na stole ležel stranou dolů starý rámeček na fotky. Zvedla ho a pomalu otočila. Fotka, která v něm byla zarámovaná, ji kdysi hřála u srdce víc, než může zahřát horká čokoláda. On a její staré Já. Dívá se na ty časy, kdy její život ještě měl cenu. Na časy, kdy hodiny byly vteřinami. Na časy, kdy ji ještě slunce hřálo. Kluk s kaštanovými vlasy a zářivě modrýma očima oběma rukama objímal plavovlasou dívku, bradu si opíral o její rameno a šeptal ji do ucha ty nejsladší slova, která kdy kdo slyšel. Nezištný úsměv mladé dívky. Skutečný cit. Tělo hořící Láskou.
Najednou, jakoby znova pocítila jeho ruce. Otočila se, no z tmavého pokoje na ni zívla jenom nicota. Odsunula židli od stolu, sklonila se a vytáhla starou krabici. Dlaní setřela hrubou vrstvu prachu a dlouho přemýšlela, než ji nakonec otevřela. Byla plná starých zažloutlých dopisů a pohledů, přívěšků ve tvaru srdce a zamilovaných přáníček, ovšem nejvíc místa zabíral velký plyšový medvěd, kterého ji tenkrát vyhrál. Sehnula se nad krabici. Chtěla si připomenout, jak voní život. Oči ji na chvilku znova zazářily a na tváři se objevil nepatrný úsměv. Pořád voní po cukrové vatě. Pak úsměv zmizel. A v očích se jí zaleskla slza. Nikdy neříkej navždy.

"Kam jdeš, Eli? A k čemu ta krabice?"
"Jdu ven. Chci ji vyhodit." Odpověděla, no tentokrát bez hněvu a nenávisti. Bez vzteku z pitomých otázek. Vyšla ven, no dveře nezabouchla, nýbrž zavřela. Krabici položila k popelnicím a šla dál. Úzkou silnici vedoucí jejích čtvrtí z jedné strany lemovala spleť šedých ok drátěného plotu, z druhé strany pak do detailů upravené předzahrádky rodinných domků. Sledovala upravené záhony růží, ke kterým kdysi pokaždé ráda přivoněla. Říkala, že růže jsou jako Láska. Vůně se vám dostane do každé části těla a zanechá tam příjemný pocit šimrání. A v břiše se vám roztřepotají křídla motýlů. Nyní jim vyčítá faleš. Na pohled krásné, ale když se jich chce člověk dotknout, bodnou ho trny.
"Hej, cákající tepno! Kam jdeš?" ozval se za ní hlas, který dobře znala a následně hlasitý skupinový smích.
"Co ti je do toho?" podívala se na něj přes rameno. "Nech mě bejt a odprejskni. A vem sebou i tu tvoji tlupu tupců." Dořekla a kráčela dál.
"Co si to-" "nech ji bejt" zarazil ho kdosi další. Hlas, který způsobil, že předem připravená odpověď se jí zasekla v krku a tělo jí ztuhlo. Cítila jak ji srdce prudce buší. Zhluboka se nadechla a otočila za hlasem. Stál vedle toho pokrytce a držel ho za rameno. Díval se na něj pohledem bez citu, no když se podíval na ní, jeho pohled hřál. Za nimi stálo ještě několik kluků, očima sledovali ty dva před sebou, pár se jich dívalo na ni. Po pár vteřinách ticha, které se zdály být hodinou, se konečně odhodlala k slovu.
" Jste jenom banda ubožáků, kteří nevědí co dělat. V čele s magorem, který si o sobě myslí, že je něco víc. A ty -" podívala se směrem ke klukovi s pronikavě modrýma očima, "děkuji, ale, umím se bránit. A mimoto, máš i na lepší, než jsou tihle tady." Dořekla, otočila se a dala se do chůze.
Na konci se dala vlevo, tenkou uličkou vedoucí podél zdi posledního domku. Šla ještě chvíli, už byla daleko za jejich čtvrtí, všude kolem byly jenom stromy. Prodrala se hustým křovím, udělala ještě několik kroků a pak se zastavila. Na zemi už nerostl mech pokrytý spadaným listím, ani uschlým jehličím, nýbrž obyčejná tráva. Stromy stály dál od sebe, vysoké koruny se navzájem nedotýkaly, proto bylo vidět i na oblohu. Sedla si na zem, opřená zády o padlý kmen stromu. Svlékla si bundu a zůstala jen v triku, ačkoliv venku už se ochladilo. Chladný vítr ji foukal vlasy ještě víc do tváře, přes tmavou patku teď už skoro nic neviděla. Zavřela jednoduše oči. V uších ji zněl šum listí, smích dětí hrajících se na jejich ulici, posměch spolužáků. Hlasitá elektrická kytara. Hlavou se jí honili myšlenky. Pořád před sebou měla ty jeho oči. Viděla tu fotku, cítila jeho objetí. Pak pocítila chlad. Jeho pohled zvážněl a zesmutněl. Koutky mu poklesly. Už ji neobjímal. Stál před ní, držel ji za ruku a nedokázal se ji ani podívat do očí. Dívala se na něj s láskou, zeptala se, co se stalo. Chtěla ho obejmout, no zastavil ji. "Eli, je mi to líto. Promiň, ale.. Nemůžeme být dál spolu." Zmrazil ji úsměv a pokračoval dál. "Já nechtěl. Ani nevím, jak se to... Nevím ani kdy. Najednou, prostě najednou. Eli, já už ti nedokážu říct, miluju tě. Nedokážu se ti podívat do očí, přesto jak jsou krásné. Nemohu tě obejmout, protože už necítím tvoji vůni, přesto že bych chtěl… Eli, promiň. Já, zamiloval jsem se do jiné. Promiň. Je mi to líto." Odtáhla se od něj. Nechtěla, aby slyšel, jak jí praská srdce. Jak se ji láme na kousíčky a rozpadá. Nic neřekla. Z očí se jí kutálely slzy. Zlomeným hlasem tiše cosi zašeptala. "Eli, chci, abychom zůstali kamarádi, prosím." "Tak, která je teď ta šťastná?" zopakovala svoji otázku s vědomím, že nic horšího už ji nečeká. "Terka." Spletla se. Každý kousek jejího srdce, které před chvíli rozbil na tisíc kousků, probodla další bolest. "Terka." Tiše zopakovala. "Eli, promiň. Ona za to taky nemůže. To prostě samo. Ona tě nikdy nechtěla zranit. Jste přeci nejlepší kamarádky." "Byly jsme." Opravila ho a prostě odešla. Neutíkala, nespěchala. Šla pomalu, protože každý krok, kterým se od něj vzdalovala, jí bolel víc. Tak to tenkrát bylo a tak to teď měla znovu před očima. Spod bundy vytáhla deník. Z kapsy vylovila propisku. Pamatuješ? Říkals, že nám v žilách koluje krev. Říkals, že život je sen. "Ale já už se chci se vzbudit."

Vítr ustal. Nastalo ticho. Z bílého zápěstí stéká láska. Láska, ale podle jiných byla na zemi krev.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 graphic-forum graphic-forum | Web | 11. prosince 2011 v 17:22 | Reagovat

ááá jde se číst ! strašně ti děkuju ;)

2 Interesting Lý<33 Interesting Lý<33 | Web | 11. prosince 2011 v 17:36 | Reagovat

Panebože to je úžasný .. Nečetla sem lepší povídku, z tebe něco bude ... ;) !

3 graphic-forum graphic-forum | Web | 11. prosince 2011 v 17:44 | Reagovat

wow ! nádherná. děkuju ti moc! nádherně píšeš

4 graphic-forum graphic-forum | Web | 11. prosince 2011 v 17:45 | Reagovat

[2]: že jo ! :)

5 Najkhý* Najkhý* | Web | 11. prosince 2011 v 19:08 | Reagovat

♥♥Panebože :))

Nejvíc se mi líbí jak si napsala :Vítr ustal. Nastalo ticho. Z bílého zápěstí stéká láska. Láska, ale podle jiných byla na zemi krev. ♥
protože přesně tohle jsem cítila a cítit budu...

6 Lady Smile :) Lady Smile :) | Web | 12. prosince 2011 v 14:45 | Reagovat

[2]: bude ? Z ní už něco je! :) přiznám se, že jsem to ještě nedočetla, jelikož mám trochu naspěch, ale píšeš úžasně!! ;)

7 mine-everything mine-everything | Web | 12. prosince 2011 v 18:43 | Reagovat

opravdu, přišlo mi že tam je něco. takového ne obyčejného, ale něco mě nutilo pořád číst dál a dál:)
krásně napsaný článek:)

8 Catherine Catherine | Web | 12. prosince 2011 v 21:06 | Reagovat

wooow! :) to je nádherný, málem sem se rozbrečela.;)
těším se na další.!:)

9 Lily Avril Lily Avril | Web | 13. prosince 2011 v 15:37 | Reagovat

Ahoj máš moc hezů blog. Rozjíždím nový blog tak se mrkni a zanech komentík :)

10 Carrie Waffless . Carrie Waffless . | E-mail | Web | 13. prosince 2011 v 16:08 | Reagovat

[9]: NEKOUKNU ! pffff
děkujuu ^^♥ woow, už se těšiim ;D  i Stenly už je celý na těšený XD

11 Christin Zombie Christin Zombie | Web | 13. prosince 2011 v 18:47 | Reagovat

Strašně hezky se to čte:) Je to pěkné povedlo se;)^^
Jo a jsem zpět

12 yumminnie yumminnie | Web | 14. prosince 2011 v 20:23 | Reagovat

Je to krásný))) Máš Talent ;)
^.^

13 crazy.girl. crazy.girl. | 29. prosince 2011 v 0:21 | Reagovat

Nádherné. Skvěle píšeš, máš talent. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama