close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

[0.3] Život se neptá.

6. listopadu 2011 v 17:14 | *Lella_Zee* |  Few Lines
"Bŕŕŕ, to je ale zima." Poznamenala si sama pro sebe, když si z bundy oklepávala sníh. Odložila si věci a zaklapla skřínku, když jí někdo zakryl oči. Tělem se jí rozlilo teplo a na rtech objevil široký úsměv. "Jakube, ty troubo! Víš, jak máš studené ruce?!" začala a teprve pak se otočila. "Vím." Odpověděl se sladkým úšklebkem a zajel ji rukou pod triko. "Héj!" odstrčila ho a pohrozila prstem. Přitáhl si ji k znova k sobě. "Promiň." zašeptal, "když já se někdy neovládnu." "Seš hroznej." Smála se. Jenom pokrčil rameny, pevněji ji objal a věnoval polibek.


"Pojď už, bude zvonit." "Vždyť už jdu, jenom si ještě do skříňky hodím přilbu." "Ta tvoje kraksna pořád jezdí?" šťouchla do něj. "Co-že? Jaká kraksna?" "Patří do šrotu." Pískla a rozeběhla se směrem od něj. "No počkej!" zabouchl skříňku a mířil za ní, až na konec chodby. "Už tě mám, Zlobivko." Namáčkl ji na zeď. "Miluju tě." Zašeptal ji do ucha a lehce se jí přitom dotknul nosem. "Já tebe taky." Odpověděla a přitulila se k němu blíž. Poslouchala, jak mu tluče srdce a hřála se v teple jeho objetí. Pak se školou ozvalo zvonění. "Tak po vyučování, Lásko?" Kývla a naposled ho políbila. "Miluju Tě." Zašeptala ještě a odešla do třídy.

Čas se hrozně vlekl, hodiny byly nekonečné. Seděla v lavici, podepírala si hlavu a druhou rukou čmárala tužkou na kus papíru. Chvílemi si přiložila konec tužky ke rtům a zadívala se na papír. Uprostřed nekonečných čar, obrázků a čmáranic se vyjímalo jeho jméno. Netrpělivě sledovala hodinky. V myšlenkách už byla s ním. Nakonec se konečně ozvalo zvonění. Vyskočila, věci naházela do tašky a vyletěla ze třídy. Taška ji na zádech poskakovala sem a tam a srdce bušilo jako o závod. Seběhla po schodech dolů a vrhla se mu do náručí. "Něco se stalo?" ptal se ustaraně a hladil ji po vlasech. "Čas bez tebe je hrozný.""Dyk už sme spolu." Vyndal přilbu pro sebe i pro ni a táhl ji za ruku ven. "Chceš řídit?" zeptal se, když byli u motorky. "Dobrej vtip, Jakube." Zasmála se a sedla si za něj. Ruce ovinula kolem pasu, hlavu si opřela o něj a užívala si chvíle s ním. Jel přes město i přes okolní vesnice, na pár místech zastavili, aby si užili okolní přírodu, dokud bylo světlo. Nakonec zastavil před barákem a ona sesadla. Dlouho se na něj jenom dívala. Milovala jeho hnědé vlasy, které mu padali do zelených očí. Zbožňovala jeho sladký úsměv. Díval se na ni stejně. Pak se naklonil a políbil ji. "Tak zase zítra?" "Jistě, že ano." Odpověděla s nadšením. Poslední pusa na dobrou noc, poslední pohled, znovu si nasadil přilbu, motorka zaburácela a on se ztratil ve tmě.
****
"Zima." Drkotala zuby a třela o sebe dlaněmi. Odložila si věci, zamkla skříňku a ohlédla se kolem. Nikde ho neviděla. Opřela se zády o skříňku a čekala. Zvoní na hodinu. Hlasitě povzdechla a vydala se do třídy. Celý den se ohlížela kolem, hledala jeho kaštanové vlasy a zelené oči. Sladký úsměv, kterým lámal dívčí srdce a silné ruce, které ji hladily. Škola skončila, seběhla schody, no nikdo ji tam nečekal. Vyšla ven, no na místě kde stává jeho motorka, dnes ležel jenom lehký sníh, který tam napadal už ráno. "Hej, Viky!" otočila se. Z hloučku kluků na ní kdosi mával. "Ahoj." Odzdravila a zvedla ruku. "Jestli čekáš na Jakuba, tak dneska ve škole vůbec nebyl." "Tak děkuju." Mávla jeho spolužákům na pozdrav, stáhla si čepici pořádně na uši a nasedla na první autobus, který jel kolem.

Po pár minutách se autobus zastavil a dveře se otevřely. Vystoupila ven a vydala se kousek zpět. Všude kolem svítila světla z oken domů, pouličních lamp a vánoční výzdoby. Ztlumila hudbu hrající ze sluchátek a bez povšimnutí prošla kolem zaparkovaných aut až ke vchodu. Natáhla se ke zvonku, když si povšimla, že dveře jsou pootevřené. Pomalu vešla dovnitř.

"Prosím, můžete se ještě jednou podívat? Je to jeho motorka?" zeptal se cizí hlas a chvíli na to se ozval hlasitý pláč Jakubovy mámy. Už to nevydržela. Vběhla do kuchyně. Za stolem seděla Jakubova máma a ustavičně brečela. Všimla si také dvou policajtů, stáli trochu dál, z opačné strany stolu. Přikročila blíž a zírala na fotografie rozprostřené na stole. "Slečno, prosím vás-" přikročil k ní jeden z policajtů, no než stihl větu doříct, zastavil ho jakubův táta. "Nechte ji." Policajt jenom kývl a udělal krok zpět.

"Je nám to moc líto." Začal ten druhý. "Nemohl za to. Řidič jedoucí v protisměru mu nedal přednost. Byl na místě mrtvý…" Najednou se všechno zastavilo. Do očí se jí hrnuly slzy. Zírala na stůl a nemohla nic říct. Podívala se na fotografie, na obrázky zničené motorky. V duchu si říkala, že to není pravda, že vejde do pokoje a on tam bude. Bude ležet na posteli se sluchátky v uších. Bude hledět na strop, pak, když ji uvidí, vstane a obejme ji. Zašeptá ji do ucha Miluju tě, sladce políbí a znovu obejme. Lehnou si do postele a budu tam jen tak ležet vedle sebe, bude cítít jeho vůni a poslouchat jak mu tluče srdce.

Vyběhla z kuchyně, nahoru po schodech do jeho pokoje. Otevřela dveře, no pokoj byl prázdný.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti můj blog?

ano
ne

Komentáře

1 Najkhý :) Najkhý :) | Web | 6. listopadu 2011 v 17:34 | Reagovat

Ježíš děkuju :') <3 .. Je krásná napsaná , ikdyž je smutná ... Užasná <3 !! Ráda si i jiný povídky co nebudou odkazovány mě s radostí přečtu máš velkej talent ;)) .. Je to poutavý , má to děj a pěkné frázování ;) Miluju ty tvoje články , vážně..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama