Možná to nebyla náhoda
Itachi x Rin
Itachi x Rin
Ano, Ano. Moje debutová povídka s postavy z Anime. Netušila jsem o čem psát, jak psát. Vlastně jsem tápala ve tmě a musím přiznat, myslím, že na té povídce je to znát. Rozhodně nikdy nevyhraje žádnou soutěž, ani nebude vzorová. Jednoduše prosím o pochopení. Děkuji.
Autorka.
"Zase jdeš?" optal se, ale věděl, že odpovědi se nedočká, "Kam to furt chodíš? A proč? Posloucháš mě vůbec? Mluvím s tebou!" "Drž tlamu Kisame, nic tě do toho není." odpověděl arogantně Itachi a prásknul dveřmi. Venku byla zima a tma. Pouliční lampy ani zdaleka neposkytovaly dostatek světla a i to málo co osvětlily, zahalila mlha. Pomalu, ale rázně prošel tmavou ulicí a na konci zahnul do leva. Šel dál a netrvalo dlouho, kroky ho zavedli do lesa…
Nakročil na vyšlapaný chodník, ale po chvíli se zarazil. Tam v dálce, v černočerné tmě někdo ležel. Sledoval obrysy nehybného těla, pak jenom vytřeštil oči. "Rin!"Zařval do tmy hlubokého lesa a rozběhnul se směrem k ní. Až když doběhl, všiml si zranění na její hlavě. Kleknul si k ní a pár vteřin na ní jenom hleděl. Byla tma, ale její krása ho i přesto nenechávala chladným. Srdce mu bilo vzrušením, vztekem a strachem. "Neboj, postarám se o tebe." Rěkl roztřeseným, ale i přesto medově sladkým hlasem, opatrně ji vzal do rukou a nesl pryč.
"Jak si ji mohl dovést? jseš normální? Přemýšlíš vůbec?. Itachi! Poslouchej mě!" řval Kisame a obličej se mu vztekem zbarvil do červena. "Uklidni se, rybičko." odvětil klidně Itachi. "Je to jenom holka, ty blbče! Běž si zaplavat a nech mě." Dodal ještě, prásknul dveřmi. "Idiote!" zařval za ním Kisame, ale místo odpovědi slyšel jenom hlasitý smích. "To jsem ti dal, co? " říkal si Itachi sám pro sebe. "ach Kisame, bez tebe by byl ten život fakt nudný, i když neumíš přemýšlet, no co. Prostě ryba na souši." znova se zasmál. Chvíli si ještě mumlal sám pro sebe, pak se ale znovu zadíval na ní. Teď, když ji viděl za světla, byla ještě krásnější. Ztratil slova a nemohl nic říct. Jen tam stál a díval se na ni. Spala, ale i tak zářila jako hvězda. Hvězda na noční obloze, hvězda, ke které vzhlížel každý večer. Přitahovala ho jako magnet. Chtěl se ji dotknout, hladit ji a líbat. Chtěl ležet vedle ní, chtěl ji. "Proklatě holka, co to se mnou děláš?! Zatraceně, nemohu se soustředit." Nadával si v duchu. Hořel jako kamna a ta chuť byla obrovská. Podešel k ní. Hladil ji očima, naklonil se k ní a dýchal její vůni. "Ne! Chlape, hoď se do klidu! " Mluvil sám se sebou. Natáhnul ruce a sundal ji obklady. Vypláchnul je a znova namočil. Opatrně ji otřel a pak zkontroloval ránu na hlavě. "Hojí se to pěkně, za pár dnů budeš v pořádku." poznamenal potichu. "Teď už tě nechám, Krásko." Usmál se a odešel. Venku už netrpělivě čekal Kisame. "Itachi, ta holka tady nemůže zůstat!" Nálehal. "Itachi! Mluvím s tebou." Zařval. Itachi se otočil a probodnul ho pohledem. Kisamemu proletěl tělem mráz. "Dobrá, dobrá." Odpověděl Kisame, aniž by Itachi něco řekl. Itachi se zamračil. "Kisame, ty kreténe. Tohle bylo moje poslední varování. Ještě jednou cekneš a budeš plavat břichem nahoru. Teď jdu spát." … Kisame byl silný, ale dobře věděl, že proti němu by neměl nejmenší šanci a Itachi si to uvědomoval. Smál se mu. Smál se někomu, kdo se může jenom mlčky dívat, jak se mu ostatní smějí do tváře. Prásknul dveřmi a svalil se na postel. Tělo měl jako v ohni. "Holka, holka. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím." Znova a znova na ni myslel, až nakonec usnul.
Sluneční paprsky jen stěží prosvitaly přes tmavé závěsy. Pomalu otevírala oči. Viděla rozmazaně, ale postupně se ji zrak vracel. "Ah, kde to jsem? Co se to stalo? Co tady dělám?" Pokusila se vstát, ale ostrá bolest ji zastavila. Svalila se zpět. Koukala kolem. Místnost nebyla velká, spíše malá. Uprostřed postel, na které ležela. Pod oknem menší stolek. Pak si všimla té židle. Byla postavená hned vedle postele. "Kdo." Nedořekla. Dveře se pomalu otevřely. Rozbušilo se jí srdce, ponořila se níž do postele a čekala.
Zavřela oči a čekala, co se bude dít. Po chvilce pocítila něčí ruce. Opatrně ji sundával obvazy a znova kontroloval ránu. "Auč," zasyčela a pocítila, že ruce se odtáhly. Pomalu otevřela oči. "Itachi?!" "Eh, cože? Rin, ty nespíš?" "Itachi? Ty? Co po mě chceš? Co si mi udělal? Proč jsem tady?" Zasypala ho otázkami a rukou automaticky šáhla na kunai. Ten tam ale nebyl. "Klid, uklidni se, nebo ta rána začne krvácet." Uklidňoval ji. "Jo, já. Nechci po tobě nic a taky jsem ti nic neudělal. Našel jsem tě v lese, byla si zraněna. Proto jseš zde. Co se ti stalo, bych rád slyšel od tebe." Odpověděl a usmál se. ".. moje hlava." sykla bolestí. "J-já nevím. Nepamatuji si nic. Chtěla jsem jít do vesnice. Pak, pak už nevím." "To je dobrý, paměť se ti později vrátí. Teď nic nedělej." Chtěl ji vyměnit obklady, ale chytila mu ruku. Rozklepal se, hlavou se mu honily miliony myšlenek. Kouknul na ní a všiml si, že se začervenala. Znali se už dlouho, ale nikdy spolu nemluvili. Tenkrát se potkali zcela náhodou, když měla Rin misi. Navštívila vesnici, ve které byl i on. Srazili se na ulici. Obyčejné setkání, ale ani jeden z nich na to nezapoměl.. Celý se rozhořel. Políbil ji, protože se už neudržel. Najednou ale ucuknul. Omluvil se, položil obklady a odešel. Celý týden se pak neviděli. Obvazy ji měnil, když ještě spala. Jídlo ji nosil Kisame a Itachi se ji vyhýbal. Pomalu už mohla chodit, rány se zacelily. Nabrala sílu a zářila jako sluníčko. Už se o sebe mohla postarat sama. Přemýšlela o tom, co se stalo. Chyběl ji… Chodila kolem jeho pokoje, den co den, ale nenarazila na něj.
Po 7 dnech už to nevydržela. Otevřela dveře potichu, aby ji neslyšel a pomalu vešla. Ležel na posteli a spal. Podešla až k němu. Nejdřív myslela, že si s ním jenom promluví, pak ale, když ho viděla. Zalilo ji teplo. Celá se třásla, čím byla blíž, tím to bylo horší. Chvíli se jenom dívala, pak to nevydržela. Přistoupila blíž a políbila ho. Vzbudil se. Byl překvapený, opravdu hodně překvapený. Postavil se k ní a svalil ji na postel. Ani se nevzpírala. Strhnul z ní triko a rozepnul kalhoty, přičemž ji pořád líbal. Leželi na sobě, oba nazí. Byl něžný a ona mu věřila. Nejdřív ostrá bolest, pak už jenom slast. Oba roztáli jako kus ledu. Milovali se celou noc. Pak ráno. A odpoledne. A svět nabýval jiných rozměrů.
"Jak si ji mohl dovést? jseš normální? Přemýšlíš vůbec?. Itachi! Poslouchej mě!" řval Kisame a obličej se mu vztekem zbarvil do červena. "Uklidni se, rybičko." odvětil klidně Itachi. "Je to jenom holka, ty blbče! Běž si zaplavat a nech mě." Dodal ještě, prásknul dveřmi. "Idiote!" zařval za ním Kisame, ale místo odpovědi slyšel jenom hlasitý smích. "To jsem ti dal, co? " říkal si Itachi sám pro sebe. "ach Kisame, bez tebe by byl ten život fakt nudný, i když neumíš přemýšlet, no co. Prostě ryba na souši." znova se zasmál. Chvíli si ještě mumlal sám pro sebe, pak se ale znovu zadíval na ní. Teď, když ji viděl za světla, byla ještě krásnější. Ztratil slova a nemohl nic říct. Jen tam stál a díval se na ni. Spala, ale i tak zářila jako hvězda. Hvězda na noční obloze, hvězda, ke které vzhlížel každý večer. Přitahovala ho jako magnet. Chtěl se ji dotknout, hladit ji a líbat. Chtěl ležet vedle ní, chtěl ji. "Proklatě holka, co to se mnou děláš?! Zatraceně, nemohu se soustředit." Nadával si v duchu. Hořel jako kamna a ta chuť byla obrovská. Podešel k ní. Hladil ji očima, naklonil se k ní a dýchal její vůni. "Ne! Chlape, hoď se do klidu! " Mluvil sám se sebou. Natáhnul ruce a sundal ji obklady. Vypláchnul je a znova namočil. Opatrně ji otřel a pak zkontroloval ránu na hlavě. "Hojí se to pěkně, za pár dnů budeš v pořádku." poznamenal potichu. "Teď už tě nechám, Krásko." Usmál se a odešel. Venku už netrpělivě čekal Kisame. "Itachi, ta holka tady nemůže zůstat!" Nálehal. "Itachi! Mluvím s tebou." Zařval. Itachi se otočil a probodnul ho pohledem. Kisamemu proletěl tělem mráz. "Dobrá, dobrá." Odpověděl Kisame, aniž by Itachi něco řekl. Itachi se zamračil. "Kisame, ty kreténe. Tohle bylo moje poslední varování. Ještě jednou cekneš a budeš plavat břichem nahoru. Teď jdu spát." … Kisame byl silný, ale dobře věděl, že proti němu by neměl nejmenší šanci a Itachi si to uvědomoval. Smál se mu. Smál se někomu, kdo se může jenom mlčky dívat, jak se mu ostatní smějí do tváře. Prásknul dveřmi a svalil se na postel. Tělo měl jako v ohni. "Holka, holka. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím." Znova a znova na ni myslel, až nakonec usnul.
Sluneční paprsky jen stěží prosvitaly přes tmavé závěsy. Pomalu otevírala oči. Viděla rozmazaně, ale postupně se ji zrak vracel. "Ah, kde to jsem? Co se to stalo? Co tady dělám?" Pokusila se vstát, ale ostrá bolest ji zastavila. Svalila se zpět. Koukala kolem. Místnost nebyla velká, spíše malá. Uprostřed postel, na které ležela. Pod oknem menší stolek. Pak si všimla té židle. Byla postavená hned vedle postele. "Kdo." Nedořekla. Dveře se pomalu otevřely. Rozbušilo se jí srdce, ponořila se níž do postele a čekala.
Zavřela oči a čekala, co se bude dít. Po chvilce pocítila něčí ruce. Opatrně ji sundával obvazy a znova kontroloval ránu. "Auč," zasyčela a pocítila, že ruce se odtáhly. Pomalu otevřela oči. "Itachi?!" "Eh, cože? Rin, ty nespíš?" "Itachi? Ty? Co po mě chceš? Co si mi udělal? Proč jsem tady?" Zasypala ho otázkami a rukou automaticky šáhla na kunai. Ten tam ale nebyl. "Klid, uklidni se, nebo ta rána začne krvácet." Uklidňoval ji. "Jo, já. Nechci po tobě nic a taky jsem ti nic neudělal. Našel jsem tě v lese, byla si zraněna. Proto jseš zde. Co se ti stalo, bych rád slyšel od tebe." Odpověděl a usmál se. ".. moje hlava." sykla bolestí. "J-já nevím. Nepamatuji si nic. Chtěla jsem jít do vesnice. Pak, pak už nevím." "To je dobrý, paměť se ti později vrátí. Teď nic nedělej." Chtěl ji vyměnit obklady, ale chytila mu ruku. Rozklepal se, hlavou se mu honily miliony myšlenek. Kouknul na ní a všiml si, že se začervenala. Znali se už dlouho, ale nikdy spolu nemluvili. Tenkrát se potkali zcela náhodou, když měla Rin misi. Navštívila vesnici, ve které byl i on. Srazili se na ulici. Obyčejné setkání, ale ani jeden z nich na to nezapoměl.. Celý se rozhořel. Políbil ji, protože se už neudržel. Najednou ale ucuknul. Omluvil se, položil obklady a odešel. Celý týden se pak neviděli. Obvazy ji měnil, když ještě spala. Jídlo ji nosil Kisame a Itachi se ji vyhýbal. Pomalu už mohla chodit, rány se zacelily. Nabrala sílu a zářila jako sluníčko. Už se o sebe mohla postarat sama. Přemýšlela o tom, co se stalo. Chyběl ji… Chodila kolem jeho pokoje, den co den, ale nenarazila na něj.
Po 7 dnech už to nevydržela. Otevřela dveře potichu, aby ji neslyšel a pomalu vešla. Ležel na posteli a spal. Podešla až k němu. Nejdřív myslela, že si s ním jenom promluví, pak ale, když ho viděla. Zalilo ji teplo. Celá se třásla, čím byla blíž, tím to bylo horší. Chvíli se jenom dívala, pak to nevydržela. Přistoupila blíž a políbila ho. Vzbudil se. Byl překvapený, opravdu hodně překvapený. Postavil se k ní a svalil ji na postel. Ani se nevzpírala. Strhnul z ní triko a rozepnul kalhoty, přičemž ji pořád líbal. Leželi na sobě, oba nazí. Byl něžný a ona mu věřila. Nejdřív ostrá bolest, pak už jenom slast. Oba roztáli jako kus ledu. Milovali se celou noc. Pak ráno. A odpoledne. A svět nabýval jiných rozměrů.









úžasný,luxusní,kawai,neopakovatelný já...já nevím co na to říct :D snad jen...napíši ti taky jednu :D <3 lello-zee umíš psát líp než kdokoliv jiný ale jednu poznámku mán :D je to Kisame a ne Kisume :D ale pochopila jsem to :D